Jak to tehdy bylo

~Asgárd~

Ódin seděl na svém trůně a vedle sebe měl svou ženu Friggu. Za posledních několik desítek let se cítil velmi slabý. Necítil to jenom on, ale i ostatní bohové, kteří se spoléhali na zlatá jablka, která opatrovávala bohyně Idunn. Zlatá jabloň pomalu umírala. Její plodnost byla rok od roku menší a seveřané závislí na jeho síle ztráceli tu svou.

"Všeotče," boubelatá bohyně se sklonila před svým vládcem a vedle nohou položila spletený košík se zlatými jablky. "Tahle jablka jsou poslední," její tvář byla zmáčená slzami a nedokázala pochopit, proč víra tak rychle klesla. "Vy a vaše žena si je vezměte. Musíte být... existovat dál."

Mocný Ódin však zavrtěl hlavou. "Nemá to smysl, drahá Idunn. Tahle poslední jablka by neměla přijít nazmar. Co zmůžu já a má žena bez vás ostatních. Prožili jsme si zlého dost a nyní se blíží náš konec. Vezmi je na Midgard a ukryj je. Sem se už nevracej. Vezmi i svého manžela Bragiho, ať stále hraje své písně a zasívá alespoň špetku naděje do duší smrtelníků, že my, bohové severu, se jen tak nevzdáme."

Idunn chtěla už něco namítnout, ale její slova byla přerušena ohlušujícím bouchnutím masivních dveří. Thór, bůh hromu, nakráčel do síní nedobytného Gladsheimu i se svými druhy.

"Otče!" jeho hlas hřměl jako hromobití a sloupy se výhružně zatřásly. "Řetězy povolily! Ragnarök..." nedořekl, protože Všeotec zvedl ruku a zarazil svého syna před přívalem hrůzostrašných zpráv.

"Než začneš rozsévat zlé předtuchy, zamysli se, synu," zamračil se přísně Ódin. "Zmizel snad měsíc i slunce? Kde je had Jörmungandr? Svět smrtelníků je teplý jako peřiny a známky, že bych měl být pozřen zlým vlkem Fenrirem také nevidím. Tohle není konec našeho bytí, tohle je konec světa, jaký známe. Heimdall mi řekl, že víra smrtelníků dávno uhasla a při životě nás drží jen písmo a báje. Právě nyní sem pochoduje armáda těch, ke kterým se pozornost našich oveček upírá."

Thor se zamračil a pevněji uchopil násadu mocného kladiva Mjöllnir. "Proč jsi nic neřekl svým bojovníkům? Proč bojují mezi sebou a nechystají se na bitvu?"

Ódin se hrdelně zasmál a na chvíli jeho tvář zahalil stín. "To proto, že náš osud je zpečetěn, můj synu. Bez víry nemáme sílu a je beznadějné bojovat proti..."

"Dost už, otče! Ničí mě poslouchat tvé nářky," pak se jeho oči přesunuly k Idunn a k jejímu koši. Ta jej mateřsky přitiskla ke svým prsům a ustoupila. "Splň otcův rozkaz. Pokud bude náš odkaz žít na Midgardu, budeme i my. Jdu se postavit našemu osudu. Nenechám Asgárd padnout tak snadno!" s těmito slovy i se svými společníky opustil Ódinovu pevnost a zanechal otce i jeho ženu, aby se vzali své existence.

Než samotný Asgárd padl, odehrálo se několik bitev, které vedl samotný Michael. Plnil svému Otci přání a odstraňoval poslední vzdor, který by jediného Boha mohl ohrozit. Zničil pevnosti, osvobodil stvůry, aby se živily na svých věznitelích, přinutil bohy se poddat. Jen ti nejsilnější a s touhou žít dál byli uvrženi do světa smrtelníků jako trest za svou vzdorovitost.

Sigyn i Loki byli při pádu rozděleni. Nezažili sice žádnou bitvu, ale s vědomím, že se stalo něco strašného, padli daleko od sebe dezorientování, vystrašení a s nevědomosti, co se přesně stalo. Jejich největším trestem byla odloučenost.

Thór bojoval chrabě a při posledním střetu se samotným Michaelem byl stražen na kolena. Nechtěl se však vzdát sám sebe a archanděl jej uvrhl na Zemi, jak Midgardu říkali smrtelníci a nechal jej samotného.

Jako jediný Váli neměl potuchy, co se stalo. Utekl jako vlk, který rozsápal svého bratra a toulal se lesy zničen svým skutkem.

Další bohové, kteří se nevzdali naděje, padli a jako andělé bez svých křídel, tápali a nevěděli, co bude dál. Někteří nevydrželi tíhu života mezi smrtelníky a vzdali se se sami sebe. Do dnes není známo, kdo ještě je a kdo ne. Bohové se nedokážou vyhledat, jen přímý dotek jim osvěží paměť.

~Olymp~

Vysoké sloupořadí se otřásalo a bílý mramor se odlupoval ze zdí. Zeus seděl na svém trůně a poklepával prsty. Vedle něj seděla jeho manželka Héra, která se zavřenýma očima nahlížela do budoucnosti. Její utrápený výraz nenechal bratra a manžela zároveň na pochybách. Blížilo se to, co už kdysi dávno prorokovala.

"Dost už!" Áres se postavil a hleděl do dáli před sebou. "Nebudu tu čekat jako prase na porážku! Jsme bohové! Můžeme se jim postavit!"

Athéna vzhlédla a upřela šedivé oči na boha války. "Nemáme sílu, Áree a když se schyluje k velkému boji a tvoje já je ohroženo, jako vždy stáhneš ocas mezi nohy," její ostrý hlas prořízl vzduch a ostatní bohové na ní hleděli s patřičnou úctou, že se dokázala bohovi války takto postavit. Jediná, kdo nejevil zájem o dění v chrámu, byla drobounká bohyně krbu Hestie. Trpělivě přikládala poleno po polenu, aby oheň neuhasl.

"I řady mých lovkyň prořídly," založila si ruce na prsou Artemis. "Ženy se podvolují mužům až příliš snadno," zavrčela.

"Ale no tak, Artemis," zašvitořila Afrodité a mrkla tajně na Área. "Cožpak si nikdy nechtěla cítit pohodlí mužské náruče?"

"Je válka," přerušil je Poseidón. "Můj palác pod hladinou oceánu padl a vy se hádáte o mužích. Máme mnohem větší problémy."

"Moudrý Poseidón promluvil," ozval se kousavě Hádes. "Slyšte, mého bratra, ať vám neunikne jediné slovo."

Poseidón se v tu ránu prudce postavil a měl na rtech další slova, ale přerušil jej Héfaistos, bůh ohně a kovářství. "Hádáme se tu jako psi. Jak pak máme porazit armádu andělů? Menší bohové nás opustili, stejně tak smrtelníci. Už jim nejsou dobrá naše moudra."

Chrám zaplnil zvonivý smích. "Naše moudra?" v očích Démétér hrály jiskřičky pobavení. "Co jsme my dokázali? Jenom sypat lidem na hlavu hnůj. Někdo urazil dokonalého Apollóna? Ha! Musím jej ztrestat boží vůlí. Někdo o sobě říká, že je krásnější než mořská nymfa? Ha, velký Poseidón musí povolat krakena a dokonce i tato bestie není dávno pod tvou kontrolou," zadívala se na boha moře.

Poseidón se jenom zamračil a ponořil se víc do svého trůnu.

"Pravdu díš, má drahá," Apollón jako vždy kypěl radostí a bezstarostností. "Lidem jsme nikdy nepřinesli nic dobrého, až na pár výjimek," pohlédl na Dia. "Většina příběhů o nás je jen o božském hněvu. Neměli bychom raději vpustit anděly mezi nás, aby nás tentokrát poučili oni?"

"Lehko by ses vzdával," Hermés zaklapl svou knihu a postavil se. "Ale máš pravdu. Půjdu mezi smrtelníky rozdávat um svého řemesla. Měli byste udělat to samé nebo se vzdát."

Dvanáct bohů nikdy nestálo při sobě. Jejich neustále hádky je dohnaly až na pokraj zkázy. Stejný nepřítel má však tu moc, že sjednocuje i zapřisáhlé nepřátele. Poseidón, Zeus a Hádes povolali z posledních sil své nejsilnější netvory, Artemis s Apollónem spojili svá světla, Athéna nachystala mocné pasti. Každý z bohů se nějak zapojil kromě úskočného Herma, který jako první opustil Olymp a nezažil hrůzy, které přinutily ostatní bohy buď prchnout nebo se vzdát vlastní existence.

~Egypt~

Misky váhy se nebezpečně zahoupaly. Srdce vážené duše bylo lehčí jak pírko bohyně Ma'at, ale nešlo si nevšimnout rzi na zlatém rameni, které se skřípotem vyrovnávalo váhu. Usir se neklidně zavrtěl a poslal duši do duatu. Nestvůra Amemait strádala hlady a další duše, kterou by mohla pozřít, byla v nedohlednu.

Dveře síně mrtvých se najednou otevřely a vstoupila do nich Eset spolu s Anubidem. Neměla přístup do těchto síní, ale nyní Usir vycítil, že je něco v nepořádku. Už velmi dlouho jej pronásledovaly zlé předtuchy, a čím méně duší k němu došlo, tím víc byl přesvědčen, že svět se hroutí.

Bůh balzamování, Anubis, se uklonil a zadíval se na svého vládce. "Zničili Reovu bárku a všech devět bran padlo. Apofis spolknul boha, ale slunce vyšlo. Jak je to možné? Co jsme, když..." odmlčel se, protože Usir, bůh podsvětí, dříve bůh plodnosti a úrody, vstal a mávnutím odehnal netvora do hlubin podsvětí.

"Proč jste přišli za mnou? Nemohu vyjít na povrch, jelikož mé tělo," smutně pohlédl na Eset, která sklonila hlavu, "není dokonale zformováno."

Anubis ve své lidské podobě udělal krok stranou a do síně vešel ten, kdo kdysi dávno zradil Usira. Sutech nebo také Seth. Tělo měl zmáčené a plné krvavých ran a hadích kousnutí. "Nejsem tu pro další zradu, bratře," ohradil se proti nepřejícímu pohledu. "Pokoušel jsem se hada udržet od boha Re, ale sám vidíš mé úsilí."

"Kdo jsou ti, co ničí naši podstatu?" zamračil se Usir.

Tentokrát promluvila Eset. "Říkají mu Jupiter nebo také Zeus. Není sám. Kolem sebe má dalších jedenáct. Apofisovi říkali mořský had. Nerozumím tomu. Roky se od nás smrtelníci odvracejí a nyní jiní bohové berou to, co je naše."

Usir mlčel. Než promluvil, zdi se zatřásly a utichly. "Náš čas je u konce," nakonec pravil. "Ti, kteří chtějí žít dál, ať jdou mezi smrtelníky, ti, kteří raději budou posledním semínkem našeho domova, nechť zůstanou zde se mnou, ale nezaručuji vám, že nespadnete do nicoty."

"Balzamování tentokrát nepomůže, nemám pravdu?" Anubis pohlédl na boha a pak i na ostatní. Odpovědí mu bylo zavrtění hlavou.

Než egyptský panteon plně padl, trvalo několik desítek let, než se tak stalo. Ti, co zůstali v podsvětí s Usirem, postupně zanikli a přežili jen ti, co se rozhodli na život mezi smrtelníky. Nebyl to Bůh ani andělé, kdo je přinutil opustit domov nebo svou existenci, ale řecko-římští bohové, kteří se mylně domnívali, že se jedná o prastaré démony z Kronovy strany.