Áres + Hádes 2017

07.10.2022

Domov, sladký domov... nebo spíš pomalu se rozpadající?

~Hádes~

Potom, co jsi odešel od Artemis a Área, ses potloukal světem a snažil se získat víc informací týkajících se grálu. Místo toho jsi však zjišťoval, jak moc je svět zapleten do andělských sítí. Jejich přítomnost byla snad všude. Pokud si nebral v potaz to, že křesťanů ve světě nebylo zrovna málo a některé země byly silně věřící, kterým ses raději vyhýbal obloukem, měl jsi neustále pocit, že tě někdo sleduje. Nakonec ses rozhodl vrátit se do podsvětí, které samo o sobě vypadalo jako pohřebiště sebe sama. Už velmi dlouho jsi sledoval chátrat svůj domov. Bylo otázkou, jak ses ke svému vězení stavěl. Bylo to jediné místo, které jsi mohl nazvat svým domovem, ale zároveň to bylo místo, kam jsi byl uvrhnut, abys nedělal problémy.

Seděl jsi na svém trůnu a sledoval jsi v mlze, co se dělo nahoře. Záživné jako Hry o trůny to nebylo, ale doufal jsi, že se někde objeví zmínka o pokladu, který andělé ukrývají ve svém ráji. Bylo jen s podivem, jak se většina bohů potýkala se vším možným, ale grál ustoupil do pozadí.

Áres s Artemis řešili jakýsi problém v Itálii a zdálo se, že bůh války je velmi vážně nemocen. I když jsi je sledoval skrze mlhu, cítil jsi pazoury smrti, jak si jdou pro Áreovo tělo. Později se jim podařilo porazit démona nemoci a nemoc tak ustoupila.

Tvou pozornost zaujalo něco jiného. V hrudníku ti prudce škublo a na chvíli se ti udělalo nevolno. Někde, ne na Zemi, někde právě padl podobný svět tomu tvému. Zahleděl ses do mlhy. Mohl jsi jen zahlédnout konec podsvětí patřící jinému panteonu, jak se propadá do nicoty, jak přestává existovat. Tohle nebylo dobré. To samé se mohlo stát i s tím tvým.

Další záškub ti přenesl pohled do mlhy po tvé levici. To už bylo moc. Dva andělé právě použili tvůj portál, tvé dveře, aby se přemístili někam jinam. I když jsi cítil, že ukradli tvé dílo, vložili do toho něco nového. Svou špetku existence.

Strýčku! ozvalo se náhle a v mlze se objevil Áreův obličej a hned na to zmizel. Slovo však pokračovalo jako v ozvěně, dokud nakonec neutichlo. Bůh války potřeboval pomoc a ty‘s pomoc potřeboval také. Nad hlavou se ti vznášelo nebezpečí. Andělé dokážou vymazat celý svět, kradli duše a ukradli tvé dílo. Tohle jsi nemohl nechat bez odezvy. Sice ti uniklo, proč zrovna bůh války potřeboval pomoc, ale věděl jsi, kde přesně je.

Ale kde se strýček nachází?

~Áres~

Ticho přerušované praskáním, řinčením a tříštěním, jak jsi v amoku ničil vše, co ti přišlo pod ruku. Šel z tebe strach. Pokud ses někdy přiblížil k tomu, jaký jsi byl kdysi, bylo to nyní. Po tak dlouhé době v tobě opět vřela krev a chuť pustit se bezhlavě do boje byla tak silná, až se kolem tebe vznášela aura zloby a pomsty těm, kdo ublížili tvé milé. Byla pryč. Nikde jsi neviděl povlávající rudé vlasy, nikde jsi neviděl její rty, na které si tak nerada nanášela rtěnku. Její dokonalé křivky, které se při každém pohybu vlnily, a byla o tolik dokonalejší, než kterýkoliv smrtelník. Viděl jsi jí i v její tehdejší kráse, kdy vypadala jako řecká bojovnice. Vlasy měla zrzavé, ne tak červené, v dlouhých loknách ji spadaly až po pás a přitom se jí nikdy nezacuchaly.

Tvá zloba byla dlouhá a každý, kdo se byť jen podíval, co se to děje, vstřebal do sebe kousek tvého rozpoložení, tvého chtíče ničit a rvát se. Pokud se kolem něj nikdo nenacházel, začal si vybíjet zlost na věcech. Horší to bylo v případě, když se v blízkosti objevila nevinná oběť, která byla ihned napadena. Netrvalo dlouho a kolem tebe to vypadalo jako na bojišti. Kdesi v dáli jsi zaslechl sirény policejních aut. Brekot plačícího dítěte proříct chaos jako nůž máslo a uvědomil sis, co jsi to vlastně způsobil. Destrukce byla vždycky ve tvém nitru a tak dlouho jsi ji ze sebe nedostal, že nyní měla šílené následky.

Co by ti asi na to řekla Artemis.

Áres

Toť ta největší otázka

Kdysi dávno bylo pro mne ničení zábavou. Nyní to je vztek na sebe samotného z pouhého zoufalství z toho, že jsem nebyl schopen zachránit někoho, na kom mi po dlouhé době opět záleželo více než sobě samotnému.

Ta zrzka se mi dostala pod kůži víc, než jsem si kdy byl ochoten přiznat. Nevěřil jsem, že by ještě někdy něco takového mohlo být možné a ono se to stalo.

Nezachránil jsem jí. Spoléhala se na mně a já se nezmohl pořádně na nic.

Zatracení opeřenci. Až se mi dostanou pod ruku… budou litovat.

Až moc jsem se přimknul k lidem a snažil se stát jedním z nich. Za dávných dob by neměli proti mně šanci. Dovolil jsem si spoléhat na zbraně lidí, na ten komfort. Dovolil jsem si věřit v to, že proti mně není žádný pořádný soupeř, neboť jsem se obklopoval lidmi a zapomněl jsem na to, kdo doopravdy jsem.

Zapomněl jsem na to, čeho všem jsem vlastně schopen… co je mojí největší schopností. Destrukce a chaos.

Za dávných dob by si nikdy netroufl ublížit někomu, kdo patřil ke mně…

Jenže to mou družkou nebyla Artemis.

Kdo by se jen pomyslel, že bychom to my dva mohli dát dohromady?

Co se to k mým uším doneslo krom sirén, které bych uvítal, abych si svou zlost mohl vybít na někom jiném, když už nebylo co ničit… Dětský pláč? Zarazil jsem se. Ten zvuk mne vrátil zpátky na zem. Rozhlédl jsem se kolem a viděl tu spoušť, kterou jsem způsobil. Destrukce. Bojiště. Ten pocit radosti, když jsem mohl opět ničit.

Co jsem to provedl? Chytl jsem se za hlavu. Doufal jsem přitom, že jsem nikoho nezranil.

Artemis… odpusť. Nemám tušení, co by udělala či řekla, kdyby to viděla. Něco mi však říká, že by se jí to ani v nejmenším nelíbilo.

Nesmíme však zapomínat na to, že my lidé nejsme a nikdy nebudeme. A možná právě proto jsou ti opeřenci tak silní, protože jsme dávno zapomněli na to, co jsme kdysi byli a co pořád jsme… Bohové. Není jenom jeden Bůh, nikdy nebyl.

Musím ji najít. Musíme najít ten grál a… Zarazil jsem se. Souhlasil jsem s Artemis, že jej zničíme. Jenže po této události… si nejsem jist tím, co s tím grálem udělat. To budu řešit, až to bude aktuální, teď je aktuální odsud zmizet, dokud je čas.

Vyběhl jsem z nemocnice splašit nějaké auto, abych se dostal ke svému kontaktu přes zbraně a vybavil se. Potom je potřeba najít strýčka a přemluvit ho k spolupráci.

Jdu si pro tebe Artí. Moc se tam nezabydluj.

I saw the anger

~Áres + NPC Joe~

Byl to útěk a zároveň touha najít ženu, do které ses bezhlavě zamiloval. Ona chápala a věděla, protože byla v podstatě to samé co ty. Bojovnice milující svobodu. Proč ji chtěli a co s ní andělé provedou? Jak dlouho jim bude odolávat nebo ji jenom zabijí? Potom by se objevila někde jinde, v jiném těle. To není zase tak špatné, ne? Existoval i horší způsob? Otázky vířící hlavou.

Nemocnici jsi zanechal v bídném stavu, ale byla to malá cena za možnost najít bohyni lovu. Auto sis vzal první, které ti přišlo pod ruku, a nebyl problém spojit pár startovacích drátů. Motor naskočil s protestujícím bubláním, ale během chvilky předl jako spokojená kočka.

Když jsi dorazil na místo, musel jsi auto zanechat v nějaké škarpě několik bloků od tvého kontaktu. Přece jenom bylo kradené. Zbytek cesty jsi ušel sám. Tvůj kontakt tě už čekal. Jeho jméno bylo [url=https://s-media-cache-ak0.pinimg.com/564x/ac/84/a7/ac84a74a428960fdc2e6e3497f9ee84b.jpg]Joe Fiscella[/url] a cestou jsi mu dal vědět, že k němu jedeš. Byl to starší muž s prošedivělými vlasy a strništěm. V jeho očích se zračilo všechno, co za svůj krátký život potkal a poznal. Sice netušil, že jsi bůh, ale považoval tě za jednoho z nich. Za lovce.

"Co je tak urgentního?" měl silný italský přízvuk, když mluvil anglicky. "V telefonu jsi zněl dost naštvaně, Alexi." Zavřel za tebou dveře svého skromného bytu. Alespoň se tak zdálo.

Dovedl tě do obýváků, kde se postavil ke knihovničce. Jemně za ni zatlačil a objevily se dveře do další části bytu, který skýtala útočiště pro jeho milované zbraně. Joe byl tak trochu klasik a potrpěl si už na zažitých věcech. "Proti čemu stojíš?" zeptal se, když jste vstupovali do skrýše.

Áres

U Joa

"Stojím proti andělským parchantům, kteří mi unesli přítelkyni." Odpověděl jsem mu po pravdě a nějak mi byla ukradená jeho reakce. Neměl jsem náladu na zbytečnou konverzaci, potřeboval jsem zbraně a potřeboval jsem jich hodně. Však já jim ten rybník vypálím.

"Takže, jestli máš na skladě něco, co dokáže rozpoutat peklo na zemi, tak sem s tím. I granáty by se hodili." Vysvětlil jsem, kdyby náhodou nechápal, co po něm vlastně chci.

Věřím, že ti parchanti mají výdrž, takže si to hodlám pořádně užít se vší parádou.

Měl jsem, dá se říct, plán. Nehnal jsem se do toho po hlavě, jako obvykle. Neboť šlo o Artemis, o její bezpečí.

Potřeboval jsem zbraně a tady Joe je má snad k dispozici. První věc zdá se ze seznamu hotová. Teď ještě sehnat strýce a přesvědčit ho, aby mi pomohl najít mou družku. To bude trošku obtížnější, ale vzhledem k tomu, že se jedná o společné nepřátele, mohl by reagovat jinak.

Proč jen unesli Artemis? Položil jsem si otázku, na kterou jsem neznal odpověď a sám přemýšlel nad tím, zdali jí vůbec chci znát.

"Jo a Joe. Našel bys na mně nějaké oblečení, mohl bych si u tebe dát sprchu... a máš auto." Vychrlím ze sebe ještě, když mi dojde, jak musím vypadat. Nemluvně o tom, jak mé oblečení zapáchá. A auto co jsem ukradl, tak skončil v škarpě. Hrábnu do kapsy, abych vytáhl svazek bankovek, jako motivaci.

Měl jsem fakt náročný den a sprcha by skutečně bodla. Možná by mne v ní napadlo, jak najít strýce.

U Joea

~Áres + NPC Joe~

Joe pozvedl obočí. Znal tě dost na to, aby se nevyptával na přítelkyni. Andělé? Těch tu bylo a ani se nad tím nepozastavoval. Ale přítelkyně? To bylo něco jiného. Za ta léta sis vybudoval v tomto těle nějakou pověst a nejspíš by se divně tvářil, kdybys mu řekl, že tohle tvůj první život není. Nicméně záleželo jenom na jednom. Byl jsi sakra dobrý lovec a to stačilo.

"Něco ti přichystám. Běž zatím do sprchy. Oblečení ti nechám před dveřmi. Ručníky víš kde jsou," ušklíbl se a počkal, až jsi vylezl ze skrýše. Peníze byly úžasná motivace. Ve skromném bytě jsi už několikrát byl a za tu celou dobu se to zde vůbec nezměnilo. Vonělo to zde po vonných tyčinkách a papírem. Celou jednu zeď zakrývaly poličky napěchované knihami, i když v tuhle chvíli se část rozevírala a odhalovala onu skrýš.

Další stěny okupovaly ručně malované obrazy a bílá dávno zešedla. Mezi obrazy visely další poličky a na nich stály různé sošky, či vázy a nejedna z nich byla notně pokryta prachem. Nábytek byl starší, ale pohodlný. V pohovce se člověk málem utopil a malá televize skýtala alespoň trochu toho domácího prostředí. Na konferenčním stolku ležely časopisy různých témat.

Koupelna byla malá. Pouze sprchový kout, umyvadlo a pračka, na niž ležel koš se špinavým prádlem. Joe byl alespoň natolik pořádný, že měl přes něj přehozené proutěné víko. Ručníky se nacházely na poličce naproti umývadlu, nad ním viselo naprasknuté zrcadlo. Odpad jak u umývadla, tak i u sprchy byl zažloutlý a kobereček už taky zažil lepší časy.

Mezitím, co ses sprchoval, připravil Joe zbraně. Pokládal je na podlouhlý stůl ve skrýši a v jeho masivním dřevu se rýsovaly rýhy. Polovinu měl taky pokrytou ocelovým plátem. Tady spravoval a čistil svoje zbraně.

Vedle sebe vyskládal glock. Na první pohled vypadal obyčejně, ale při bližším prozkoumání na něj byly detailně vyryty runy. Na spodní části nechyběla ani iniciála toho, kdo ji takto ozdobil. E.R. se značkou Brno (CZ). Ke zbrani přidal několik sad nábojů, které taktéž na sobě měly rytiny, i když tyhle s runami neměly nic společného. Další byl dlouhý nůž, respektive bowie. Celková délka byla jako mužská paže a i na něm nechyběly runy doplněné o podivné symboly. Nicméně každý lovec, který měl co dočinění s anděly, věděl, že tohle je nezbytnost ve výbavě. A samozřejmě granáty. Sice ne svaté granáty, protože o démonech nebyla ani zmínka, ale tyhle by měly alespoň odehnat všechny opeřence v okruhu několika desítek metrů. Jo, a žvýkačky.

Nezapomněl ti připravit oblečení, které položil před dveře koupelny a nakonec si sedl na gauč.

[spoiler=výbava]

[b]Glock [/b]- ráže 9 mm luger s kapacitou zásobníku 19 nábojů, z boku má na sobě vyryty runy, k němu 3 sady nábojů po 19-ti kusech. Každý z nábojů je označen symbolem s účinkem proti andělům. Na zbrani je vyryt inicál E.R. s místem původu Brno (CZ).

[b]Nůž bowie[/b] - délka jako mužská paže, vyryty runy a symboly, určeno proti andělům

[b]3 ks granátů[/b] - po výbuchu zmizí andělé v okruhu několika desítek metrů

[/spoiler]

Áres

U Joea

Byl jsem rád, že se zbytečně na nic nevyptával a místo toho konal. Patřil k těm nejlepším, na které se mohu spolehnout.

Moc dobře jsem věděl, že to dělá hlavně kvůli penězům. Ale měl nejblíže k tomu označení, které lidé často používají a mohl bych ho nazývat přítelem.

Porozhlédl jsem se kolem, bylo to tu útulné. Z nějakého zvláštního důvodu jsem začal uvažovat nad tím, že až to všechno skončí, tak bychom se s Artemis mohli k sobě nastěhovat. Líbilo se mi, jak jsme spolu byli v hotelu v jedné posteli, ta blízkost jejího těla... bylo to něco úžasného.

A proto jí za každou cenu zachráním, aby se to mohlo znovu opakovat. S tímto zalezu do sprchy, zavřu za sebou dveře. Zpacifikuji oblečení, které bude nejlepší vyhodit a možná i spálit. Nahý si vlezu pod sprchu a pustím na sebe příjemnou teplou.

Nevím, jak dlouho jsem tam byl, ale vyjdu z ní jako úplně někdo jiný. Ne jako někdo, kdo nebyl schopný ochránit svou ženu a koho porazili dva hloupí opeřenci.

Vezmu si oblečení, které mi nechal před sprchou Joe, a nasoukám se do něho. Hned se cítím mnohem lépe. Ne, že by mi dělalo problém se promenádovat nahý, ale byla to jakási ochrana.

Ochrana… Zamyslím se nad tím. Soustředil jsem se na to, abych mohl útočit a nepřemýšlel nad tím, že bych se nějak proti nim mohl bránit. Tady asi moc nepomůže taktika, že nejlepší obrana je útok. Obzvláště ne potom, co ten idiot předvedl s časem. Nebyl jsem schopen s tím nic udělat, bránit se proti tomu a tak jsem zklamal. Nesmí se to opakovat.

"Díky, Joe." Zahuhlám, když dojdu ke stolu a všimnu si zbraní. Natáhnu se pro glock, který si chvíli prohlížím jako umělecké dílo. Vlastně pro mne to umělecké dílo je. Miluji zbraně, jak střelné tak i chladné.

"Dobrá práce." Zhodnotím po chvíli zbraň, kterou jsem si chvíli těžkal v ruce a můj pohled se pozastaví nad iniciály. "Musíš mně s tím chlapíkem, co to dělal seznámit." Není nad to se obklopovat známými, neboť nikdy nevíte, kdy se vám budou hodit… jako tady teď Joe.

"Hele Joe, neměl bys nějakou neprůstřelnou vestu či něco na ten způsob proti těm opeřencům? Nebo něco, čím by se dalo bránit třeba proti zastavování času." Zeptám se jej, ještě když jsem tady a jsem ochoten mu ještě přidat nějaké peníze v případě nouze, ale asi bych si musel vybrat z karty. Dal jsem mu totiž všechnu hotovost.

"Jo a ještě bych si potřeboval sednout k počítači… a o tom autě bys něco věděl?" Chci po něm toho víc než obvykle, jenže ještě nikdy jsem nebyl v takové situaci. Ještě nikdy jsem k nikomu takovému nic tak hluboce necítil. Možná to znamená fakt, že je na tom stejně jako já. Náš domov byl zničen a snažíme se ze všech sil z tohoto tady udělat svůj domov. Neumíráme, jenom se převtělíme a opět začínáme od začátku. V jednom se to po čase omrzí, ale ve dvou… to je něco jiného.

Potřebuji Artemis najít. Ještě nikdy jsem se necítil tak prázdný jako nyní.

U Joea

~Áres~

Joe se ušklíbl nad oním chlapíkem. Nejspíš věděl něco, co ty ne. Seděl si pohodlně v křesle, stolek vedle něj už měl trochu sedřený lak, jak si na něj neustále dával nohy, ale to k tomuhle bytu jednoduše patřilo.

"Zastavovat čas?" pozvedl obočí. "Nevím, s tímhle jsem nikdy problém neměl a ani ostatní lovci. Co se ti ohledně toho stalo?" chtěl vědět nějaké detaily, aby pak mohl varovat ostatní kolegy v branži.

"Napadá mě jedině vytvořit amulet, ale já tohle neumím. To bys musel zajet za tím chlapíkem, co vytvořil a upravil pistoli, co jsem ti dal. Jen je odsud dost daleko a podle tvého spěchu nemáš času nazbyt," odmlčel se.

"Počítač je tamhle," ukázal na starý CRT monitor stojícího na pracovním stole. Klávesnice s myší byly zahrabány v různých papírech a samotný počítač stál na zemi. Vše mělo zažloutle bílou barvu a po zapnutí počítač jako vetchý stařec zabručel a na obrazovce naskočilo logo Windows 98. Při načítání harddisky vrzavě štěbetaly, ale nakonec se objevila plocha s pár ikonami, včetně webového prohlížeče. Připojení tu měl velmi slabé. To byl asi důvod, že se pokoušel přes wifi usb, které mu tam musel nainstalovat někdo z jeho rodiny nebo nějaký náruživý lovec, chytnout signál od sousedů. A kdo ví, kdy naposled tenhle krám zapnul.

"Zkusím zavolat jednomu známému," Joe vytáhl mobil z kapsy, i když i ten patřil už do křemíkového nebe. Chvíli tam hledal nějaké číslo a pak rovnou volal. Mezitím zavřel svou skrýš a zajistil ji, aby na ni jen tak někdo nepřišel. Pak se domlouval na autě, zatímco ty jsi byl na počítači, který se táhl jako starý slimák.

Áres

Stále u Joa

Nějak jsem neřešil, co se tomu starému lišákovi hnalo hlavou. Je dosti pravděpodobné, že o tom človíčkovi věděl víc než já a jestli o tom nechtěl mluvit, to už je opravdu jeho věc. Mám jiné starosti, než zjišťovat informace o někom pro mne v této chvíli nepodstatném a to i přestože nebýt jeho, neměl bych potřebnou zbraň. V praxi se však ukáže, jestli je tak dobrá, aby to zaujalo mou pozornost a možné spolupracování. Potom možná z Joa vydoluji další informace a půjdu se seznamovat. Vyplatí se mít známosti všude.

Potvrdil jsem mu kývnutím hlavy.

"Sám nevím, v jeden moment jsem vrazil pěstí zatracenému opeřenci. Když jsem to chtěl opakovat… jako kdyby se mi ruce zastavili v čase, nemohl jsem s nimi pohnout. Nicméně s tělem ano." Pokusil jsem se mu vysvětlit, ale moc to nešlo. Sám jsem pořádně nechápal, co se to vlastně stalo. Bylo to ovšem neskutečně bolestivé, i přestože jsem toho zažil hodně a jen tak něčeho se neleknu.

Ignoroval jsem Joa a to jeho zvláštní chování ohledně toho chlápka.

"Ne, nemám čas." Bude se muset bez toho obejít. Nu, co už se dá dělat. Nějak si s tím poradím. Pokud najdu strýčka, tak dáme hlavy dohromady a třeba proti těm opeřencům něco vymyslíme.

Kdo ví, co celou tu dobu prováděl?

Kritickým pohledem jsem zhodnotil počítač, ale jak se říká: Darovanému koni na zuby nehleď. Taky mne mohl poslat ke všem čertům a musel bych si hledat informace někde jinde.

I když to by možná bylo rychlejší.

Po zapnutí počítače a hlemýždím tempu načtení úvodní obrazovky, jsem chvíli pochyboval nad tím, jestli se vůbec něčeho dočkám.

Klikl jsem na ikonku internetu a modlil se, aby mi to vůbec zobrazilo google, vzhledem k tomu, jak je ta wifi slabá.

Na jeho oznámení jsem jenom kývl hlavou a pokusil se vyhledavači najít nějaké informace o tom, jestli se ve Vatikánu nenachází nějaké pohřebiště nebo něco, co by k strýčkovi bylo blízko. Takové dveře do podsvětí. Ne, opravdu se mi nechtělo hledat na slepo a to obzvláště po událostech v nemocnici a knihovně. Je dosti pravděpodobné, že se o mně mluví v televizi.

Navíc nějaké vozidlo jsem potřeboval.

Kudy za strýčkem

~Áres~

Starý počítač se vehementně snažil načíst úvodní stránku Googlu. Sledovat, jak se objevuje část po části, bylo útrpné a dnešní mládež zvyklá na rychlé smartphony by nejspíš nevydržela a ruply by jí nervy.

Obrazovka zničehonic zablikala a zhasla. Pokud jsi zkontroloval, zda počítač jel, tak byl v pořádku a dokonce i u monitoru svítilo světýlko, že je stále zapnutý. Už jsi chtěl zavolat na Joa, když se uprostřed začala objevovat písmena. Nebyla to latinka, ale přímo řecké znaky. Joe by možná na to hleděl nechápavě, ale ty jsi rozuměl každému slovu.

Stálo tam:

Vchod na tebe čeká naproti přes ulici. Hledej rudé dveře.

Po chvíli se objevilo:

A pohni si, synovče!

Joe k tobě došel. V té chvíli se obrazovka chovala normálně a stránka Googlu se konečně načetla. "Mám pro tebe to auto," oznámil.

Áres

Cesta za strýčkem, rudé dveře

Začínám mít pocit, že než se objeví úvodní stránka, tak tam dřív zakořením. Zvykl jsem si na rychlejší techniku a zpohodlněl jsem.

V dávných dobách, jsme se nespoléhali na techniku. Opíjeli jsme se ambrozií, naháněli děvčata a užívali si boje. Část mne si, i přestože to skvěle zní, nedovede představit, že by se to všechno mělo vrátit.

Chci pouze najít strýce, zachránit mou ženu. Co budu následně dělat? To se ještě uvidí. Potřebuji Artemis, nejsem schopen bez ní racionálně přemýšlet. Je k neuvěření, co se mnou během chvíle udělala a co se mnou dělá absence její přítomnosti.

"No do prdele..." Asi jsem se moc zamyslel, protože obrazovka zhasla. Přičemž se zdálo, že počítač pořád jede. Potlačil jsem nutkání ten starý krám nakopnout, prohodit ho oknem a kdo ví, co ještě. Rozhodně by se to ani v nejmenším nezamlouvalo Joeovi.

Několikrát jsem překvapeně zamrkal, když se tam začala objevovat písmena.

Já o vlku a vlk za rohem. Lehce se pousměji, když si uvědomím, kdo mi to píše. Vstanu od počítače, vyzbrojím se nově nakoupeným zbožím.

Glock schovám do podpažního pouzdra, které si ještě vydyndám, stejně tak i pouzdro k noži, který připevním k opasku. Nezapomněl jsem i na tři granáty, které jsem si též připevnil koženým řemením k opasku.

A jsem opět připraven na záchrannou akci. Ano říkám opět, protože při našem prvním setkání jsme se strýcem jí snažili dostat ze spárů démonů. Nechápejte mně špatně, nevadí mi jí zachraňovat. Ten vděk a to všechno stojí za to. Nicméně bych se bez toho obešel.

"Dobře. Asi ho zatím nechám zaparkované tady. Našel jsem si jiný dopravní prostředek." Vydal jsem se ke dveřím. Bylo mi v celku jedno, jestli mně někdo takto na tu chvíli uvidí. Jen ať se mně bojí.

"Díky, Joe. Díky moc za všechno." Houkl jsem k němu, než jsem se vydal hledat červené dveře podle strýčkových instrukcí.

Tohle by měl být druhý domov, ne?

~Árés~

Joe nebyl hloupý. Všímal si věcí, které by smrtelníci přehlídli i ve chvíli, i kdyby to měli přímo před nosem. Nechtěli vidět a vědět nic, co nedokázali vyjádřit selským rozumem. Lovec si všímal, ale taky věděl, kdy to nechat být a mlčet. Pouze přikývl, že rozumí a dodal: "Zkus, ať nikdo nevidí, že takhle jdeš ode mě," ušklíbl se a když tvá záda zmizela na schodišti, zabouchl za tebou dveře.

Rudé dveře by přehlédl jenom slepý. K domu se zelenou fasádou vypadaly až kýčovitě. Buď byly opravdu červené jak rtěnka na ženiných rtech nebo jsi to tak viděl jenom ty. Ale to bylo nyní vedlejší. Ve chvíli, kdy jsi opustil budovu a blížil se ke dveřím, jsi cítil známý pocit chladu, který doprovázel mrtvé. Bylo ironií, že se vracíš tam, kde jsi poprvé potkal rusovlasou dívku, která učarovala tvé srdce. Nyní byla pryč a kdoví, co s ní opeřenci dělali.

Když jsi chtěl dveře otevřít, zjistil jsi, že je zamčeno. V duchu jsi slyšel strýcův pobavený smích. Ve výši tvých očích se objevil text: Zdržuješ, synovče. Zámek cvakl a ty's mohl vstoupit.

Nohou jsi stanul na kameni. Za tebou stále byla poklidná ulice. Před tebou se rozkládalo Podsvětí, domov tvého zrádného strýce. Slyšel jsi hučení tekoucí vody. Zápach hniloby ti vrazil do nosu jako dvě dýky, ale po vzpomínce na démona nemoci tohle byl jen slabý odvar.

"Už na tebe čeká," ozvalo se kousek od tebe. Charón, převozník přes bájnou řeku Styx. Člověk by čekal, že bude zahalený do dlouhého černého pláště s hlubokou kápí a bude natahovat ruku pro drachmu. Místo toho u břehu řeky stál mladý muž s tmavě hnědými vlasy a snědou kůží. Husté strniště mu halilo bradu a na sobě měl bílou košili zastrčenou do černých potrhaných džínsů. Nohavice si zastrčil do vysokých kožených bot s cvočky. "Po tolika letech bych čekal, že mou práci bude moct zastat i někdo jinej. Je to otrava," postěžoval si. Obrátil se ke kůlu, kde bylo uvázané lano. Kdyby na něj sáhl někdo jiný než on, spálil by si ruce. "Ani zaplaceno za tohle nedostanu. Poslední drachma padla před deseti lety. Výstavní kousek," ušklíbl se a na vlnách řeky se pomalu objevovala nízká loďka.

Pak se na tebe konečně podíval, jako by si všiml tvé výzbroje. Povytáhl jedno obočí, mezitím, co přitahoval člun. "Prý ses dal dohromady s Artemis," pobaveně se zasmál. "Bůžkové mají velmi bujnou fantazii."

[spoiler=Charón][img]https://s-media-cache-ak0.pinimg.com/564x/c0/86/b7/c086b79d3340adcff2eaaffa42d7d24d.jpg[/img][/spoiler]

Áres

Domov je tam, kde je Artemis, nikoliv Podsvětí

Je vtipné si uvědomit cenu něčeho až ve chvíli, kdy hrozí možnost, že o to přijdete nebo v horším případě, kdy už jste o to přišli.

Pomalu jsem si začínal uvědomovat jistou prázdnotu, kterou jsem pocítil díky zmizení mé drahé rudovlásky. Furt tomu nedokážu uvěřit, že mi tak neskutečně zvládla poplést hlavu během chvíle. Dokonce jsem začal kvůli ní o spoustě věcech víc přemýšlet.

Zatraceně… nemůžu o to přijít.

Nemám opravdu náladu se dohadovat se strýcem, mám takový pocit, že svým způsobem nám jde o to stejné. Namlátit pár opeřencům a ukázat jim, že si s námi není radno zahrávat. Je faktem, že to doposud vypadalo jinak.

Podsvětí. Kdysi dávno bych toto místo nazval druhým domovem, ale jak už jsem se předtím zmínil, začal jsem si díky ní uvědomovat spoustu věcí a přistoupil na fakt, že domov bude pro mně tam, kde bude ona.

Jestli mně to děsí? Ano, opravdu neskutečně.

Ze svých myšlenek jsem však vyrušen a vlastně jsem i vděčný tomu narušiteli. Nemůžu si teď dovolit zoufat. Musím být připraven. Boje schopný. Artemis teď potřebuje toho zmetka, kterým jsem býval.

”Tak ať počká. Kdyby tehdy nezdrhl, tak bych nemusel čekat.” Pronesu vážně a tvářím se, jako kdybych nepotřeboval zoufalou pomoc od strýce a vůbec mi na ničem nezáleželo. Občas je to lepší nahodit pokerface a tvářit se, že vám všechno patří.

Prohlédnu si kritickým okem Charóna.

”Změnil ses.” Konstatuji suše. Všichni jsme se změnili jen, co je pravda. Staré časy už jsou dávno pryč. A bude lepší, když to tak zůstane.

Na to jeho stěžování jsem nic neměl. Odolal jsem nutkání mu říct i to, aby zmkl a přestal kňučet, jako zmlácený pes a postavil se tomu jako chlap. Nechtělo se mi totiž mluvit a to předtím byly pouze zdvořilostní fráze. Což ovšem pochopil jinak.

Místo odpovědi na něj namířím zbraní, která opravdu krásně sedne do ruky. Sice vím, že je určená na opeřence a střílet z ní na něj by bylo plýtvání nábojů. Ale jestli ještě bude v tomto pokračovat, tak ho naučím tančit.

”Hovno ti je potom. Nemám čas ztrácet čas, takže mně zavezeš nebo mám vyzkoušet zda se tam dostanu bez tebe?” Stále na něj mířím. Musí mu tedy být jasné, že pokud bude dále pokračovat v stejném duchu, tak to pro něj nebude ani trochu dobré.

Přes řeku Styx

~Áres~

Namířená zbraň mluvila za vše a nebylo třeba k tomu dodávat manuál, co je třeba, aby kohoutek zůstal na svém místě. Charón zmlkl, ale v očích mu stále hrály plamínky pobavení. Bohové jsou někdy blázni. Hlavně ve chvílích, kdy se koukají do hlavně zbraně. Zabít by je dokázalo máloco, ale čekat, než se opět dostanou do životního cyklu smrtelníků je taky otrava.

Loďka se pomalu přibližovala. Houpala se na nízkých vlnách řeky, jejíž voda připomínala spíše olejovitou tekutinu. Přidržel člun u sebe a počkal, až nastoupíš. Bylo by snadné jej převrhnout a nechat tě zmizet pod hladinou. Zapomnění umí být krásná věc. Hlavně pro někoho, kdo trpí žalem po ztrátě své milované.

Charón naskočil, jakmile ses usadil a začal tahat za lano. Pevně rozhodnut, že se s tebou už bavit nebude, mlčky překonal celou šíři řeky. Počkal, až se dostaneš na břeh a pak zmizel v závanu černé mlhy.

Ticho v téhle chvíli bylo ještě tíživější. Kdysi přeplněné podsvětí zelo prázdnotou. Už od řeky jsi viděl Hádův palác. Jen se tam dostat.

Zaslechl jsi známý skřek fúrie, kterou jsi už jednou potkal. Blížila se k tobě a obrovskými kožnatými křídly máchala a vířila kolem sebe prach. Když přistála na zemi, změnila se v nádhernou hnědovlasou ženu. Byla to Alecto.

“Můj pán tě očekává,“ lehce se uklonila a rudé rty se zkřivily do úsměvu.

Pozn.: Alecto byla jedna ze tří sester fúrií. V pravé podobě vypadala jako obrovský lidský netopýr s kožnatými křídly a ostrou řadou zubů. Tak jako bohové na sebe dokázala vzít i lidskou podobu nádherné ženy, a tak přimět smrtelníky, ba dokonce hrdiny, aby udělali něco špatného a v Podsvětí je pak čekalo pole trestu.

Áres

Za strýcem - přes řeku Styx

Ignoroval jsem jej. Je zbytečné bavit se bláznem, kterým se očividně stal. Vlastně i já sám jsem svým způsobem blázen, když se to vezme kol a kolem. Jsem ten nejhorší z nejhorších bláznů, protože jsem se zamiloval.

Smutně se pousměji a věnuji pohled řece. Na jednu stranu by to bylo opravdu krásné. Zapomenout. Nic by vás nezužovalo a netrápilo. Jenže tu jsou věci, které mne ženou dál. Které chci ještě zažít a mnohem více než je.

Zajímalo by mne, jak to skončí s Artemis. Zda to bude chvilkové vzplanutí a poté půjdeme každý svou cestou. Nicméně kdyby to snad bylo, byl bych teď tady? Byl bych po zuby ozbrojený a žádal o pomoc svého strýce? Nejspíše ne. S určitou pravděpodobností bych si našel jinou, která by mne obšťastnila.

Zvládla by mne vůbec nějaká další udělat šťastným? Obávám se, že ne.

Toužím totiž prožít víc takových nocí, jako byla ta v hotelu. Toužím se vedle ní probudit, udělat jí snídani, znova jí políbit, usínat s ní a mnohem víc.

Zatraceně. Kde se to ve mně bere.

Zatřepu hlavou. Nostalgickou náladu si teď nemohu dovolit. Sice bych Podsvětí v dávných dobách byl schopen nazvat domovem, ale to už je opravdu hodně dávno a teď je teď.

To, že mne Cháron neshodil při první příležitosti do řeky neznamená, že není potřeba být ostražitý.

Neskonale jsem uvítal pevnou půdu pod nohama, když jsem se dostal na druhý břeh.

Věnoval jsem převozníkovi pohled a pokynutím hlavy i pozdrav.

Teď se jen dostat do paláce. S tím jsem začal hledat cestu nebo cokoliv jiného a jako kdyby na zavolanou se tu zjevila fúrie.

”Alecto. Sluší ti to.” Neodpustil jsem si zdvořilostní frázi.

”Ah, skvělé. To mne opravdu těší.” Oplatím jí úsměv. V této podobě se na ní opravdu dalo příjemně koukat. Úsměv jí sluší.

”Dlouho jsem tu nebyl, pověz mi drahá, jak se dostanu do jeho paláce? Nebo se schůzka koná jinde?” I přestože jsem spolu vedli poměrně klidnou řeč, jsem svou ruku položil k pasu, kde odpočívaly mé zbraně. Možná jsem maličko paranoidní.

Ten pocit být ozbrojený je opravdu příjemný. Zvykl jsem si na zbraně. A tato doba má opravdu skvostné, co si budeme vykládat.

Pozorně jsem sledoval svou společnost a čekal, co mi pěkného poví či snad mne za strýcem i dovede. Proč by tu jinak byla?

Jsem tvůj strejdaaa

~Áres~

Alecto přejela červeň přes tváře a zamrkala. "Od tebe to vždy potěší," s vrtivým pohybem zadečku se rozešla k paláci. "Trochu se to tu změnilo," v jejím hlase jsi zaslechl náznak zlosti, "takže musíme trochu jinudy, ale jinak na tebe čeká v paláci ve svém honosném trůně," zachichotala se.

Fúrie měla pravdu. Když jsi tu byl naposled, k paláci vedla víceméně rovná cesta a nyní? Všude okolo se nacházelo mnoho trhlin, a když ses k jedné přiblížil, cítil jsi z ní prudké teplo. Jednou tě Alecto musela chytnout a stáhnout k sobe, protože se pod tvou nohou probořil kus skaliska.

"Opatrně," byla u tebe blízko stejně jako tu noc Artemis. "Pokud chceš pomoct své rusovlasé, pád do žhavých hlubin by ti nepomohl," nezáleželo, jak to ví.

Cesta zabrala více času, než by bylo libo, ale nakonec jste dosáhli brány paláce. Tedy alespoň toho, co z ní zbylo. Zůstaly z ní pouze zbytky na masivních pantech a tříšť všude kolem.

Alecto opatrně našlapoval a vyhupkala nahoru po schodech. Pak se na tebe otočila. "Dál už trefíš?" zeptala se.

Palácem jsi šel sám. Chodby zely prázdnotou a temnota v nich sídlící tě tlačila na plicích. Nehořela ani jedna pochodeň a dokonce zdi vypadaly jako po zemětřesení.

Cesta do trůnního sálu byla jednoduchá. Přímá a tam na tebe čekal tvůj strýc s jednou nohou ledabyle přehozenou přes opěradlo.

"Vítej synovče, v mém rozpadajícím se domově."

Áres

V podsvětí u strýce

”Já myslím, že víc než trochu.” Porozhlédl jsem se kolem. Byl na to strašný pohled. Neměl jsem však čas se tím zabývat a zbytečně se vztekat. Na všechno jednou dojde a já si tu chvíli náležitě užiji, až budu nohou stát na těch jejich hubených krčcích a poslouchat to slastné praskání, když jim budu trhat křídla. Ta skvostná představa jednomu vykouzlí úsměv na rtech.

Honosném trůně. Mohl jsem tušit, že ten jeho trůn přežije naprosto všechno. Úsměv mi z tváře nezmizel při té myšlence.

Vydal jsem se tedy za Alecto a byl rád za její přítomnost, neboť bych málem Artemis neměl jak pomoci.

Blízkost jejího těla mi na malou chvíli vyrazila dech. Stačilo by se k ní natáhnout a vtisknout jí polibek, ochutnat její rty a zapomenout.

Jenže měla pravdu, byl jsem tady kvůli rusovlasé bohyni, která se mi dostala pod kůži až tak děsivě natolik. Sama Afrodita by jí záviděla, co za cit se ve mně probudil.

Pochopitelně jsem bohyni lásky svým způsobem miloval, ale nebyl jsem jí věrný, stejně tak jako ona nebyla věrná mně. Nemluvě o tom, že jsem nebyl věrný žádné ženě, se kterou jsem si vyměnil ten hloupý lidský slib.

Nebyl bych zřejmě také rozhodnutý kvůli jedné lásce projít světa kraj, abych jí našel. Nemluvě o tom, že kdybych se ocitl v tak těsné blízkosti, jak před chvílí, tak bych si nepohrával s myšlenkou, jaké by to bylo, avšak jednal bych.

Nezáleželo jak věděla o tom, že jsem tady za účelem zachránit svou rusovlásku, neboť jsem byl překvapen svými myšlenkami a rozhodnutím.

Na její otázku jsem pouze kývl hlavou. Kráčel jsem rovnou a neohlížel se zpět. Nemůžu si dovolit ztrácet čas. Už tak přemýšlím nad zbytečnostmi, které pouze roztěkají mysl. Potřebuji se soustředit.

Což potvrzovala i cesta palácem. Nehostinná a temná.

”Koukám, že rekonstruuješ.” Konstatuji suše.

”Jistě víš z jakého důvodu jsem tady. Přejděme prosím k věci.” Začnu. Nechce se mi zbytečně debatovat, když je možné, že teď ti okřídlenci ublížují mé drahé. Ta představa mně dohání k naprostému šílenství. Vím, že je to bohyně lovu a bohyně Měsíce, žena, která se o sebe dokáže postarat. Což mi také sama ukázala, tím jak statečně bojovala. Jenže polidštil jsem a je povinností mužů chránit své ženy. Neuspěl jsem, když mne nejvíce potřebovala a nebyla schopná se bránit, dostala mně banda létavců.

K čertu. Tak rád bych do něčeho či někoho praštil. A to nemluvím o tom, jak mi bylo proti srsti to, co mám v úmyslu udělat.

”Chci tě požádat o pomoc.”

Žádáš mě o pomoc?

~Áres + Hádes~

"Mrzutý až do posledního dechu," ušklíbl se Hádes a narovnal se. "Dokonce i v Podstvětí, ze kterého budu muset odejít, jinak se mi sesype na hlavu," rozhodl se, že sedět v trůnu v tuhle chvíli nemá cenu a postavil se. Byl to Hádes. Vyhnán do Podsvětí, kde měl sice vládnout, ale co je to za vládnutí, když jediné, co musíte dělat, je sledovat davy srocující se pod nohama Kerbera, který bedlivě střežil, jestli branami neprojde někdo živý. A teď tu nebylo ani to. Pusto a prázdno.

"Ovšemže vím, co po mě chceš, synovče," mávl rukou a ve vzednuvší se kouli mlhy jsi zahlédl obraz sebe a Artemis, jak bojujete v nemocnici. "Unesli ti tvou vyvolenou," poslední slovo řekl s lehkou nadsázkou.

Mlha se rozplynula, když jí bůh podsvětí prošel. "Najednou mě žádáš o pomoc?" otočil se k tobě čelem a na rtech mu hrál pobavený úsměv. Pak zvedl ruce, pokud jsi chtěl něco říct nebo nedejte bohové, jej praštit. "Pomůžu ti, ale pod jednou podmínkou," skřížil ruce na prsou. Někde v dáli zaznělo puknutí a ze stropu se snesla sprška prachu sutě, "až svou krasotinku získáš zpět, přivedeš mi zpátky Kerbera. Platí?" natáhl k tobě ruku a čekal, zda to příjmeš.

Nezdálo se to složité, ale Hádes je Hádes. CO jsi byl schopen obětovat pro Artemis?

Áres

V Podsvětí: Bohužel, je tomu tak.

Nic jsem k tomu neřekl, ještě bych mu nahrál a pak bych ho musel praštit. To by mne s takovou mohl poslat do háje, místo aby mi nabídl pomocnou ruku.

Nemám čas se pozastavovat nad stavem tohoto místa, i když je to škoda jak to s ním dopadlo. Měl jsem to tu rád. Uznávám.

Cuknu s sebou, když nazve Artemis mou vyvolenou, i přestože se jedna od nadsázku, to zní zvláštně.

Zatraceně. Co to se mnou udělala? Vždyť já tu pokorně prosím někoho o pomoc.

To co vidím v odraze je připomínkou mého selhání. Věřím, že jsem tomu mohl zabránit a udělat víc.

K čertu. K čertu se vším. V dávných dobách jsem byl obávaným válečníkem a teď… mně dostal zkurvený holub.

Zatnu zuby, ruce stisknu v pěst. Mám na sebe vztek a strýc tomu ani trochu nepomáhá.

Na jednu stranu jsem rád za to, že se vzpomínková mlha rozplynula. Na tu druhou, ten jeho pobavený úsměv. To jak si užívá to, že má trumf v rukávu.

V představách už jsem mu jednu vrazil a poslal ho k zemi, abych po něm mohl skočit a mlátit s ním o zem. Nic takového se však neděje. Neboť mně zarazí jeho další slova, kde zní jako ochota sama a to poměrně zavání. Což je i následně potvrzené.

”Jsi nějak moc ochotný mi pomoci.” Začnu podezíravě.

”Nediv se mi, že se mi ti nechce hned podávat ruku a stvrdit tak dohodu. Obzvláště poté, cos nás tam nechal a utekl jako nějaký zbabělec.” Poslední jsem asi neměl říct, ale nemohl jsem si pomoct. Prostě to celé smrdí.

”Na rovinu. Jaký je háček?” Zeptám se. Vzhledem k tomu, že viděl, co se stalo v nemocnici s určitou pravděpodobností i viděl, co se děje s mou rudovláskou.

”Cos viděl? Co ti hajzlové udělali Artemis?” Neovládl jsem svou zvědavost v hlase, stejně jako naléhání a taky neskrývané obavy. Potřebuji vědět, co s ní je.

”Zatraceně.” Ať zodpověděl cokoliv, stejně jsem mu tu ruku podal.

Ta ženská se mi dostala nehorázně pod kůži a udělám pro ní vše, ač to bude znamenat cokoliv.

Zatraceně.

Dohodnuto

~Áres + NPC Hádes~

Kdyby Hádovi Podsvětí nepadalo na hlavu, určitě by se hromově zasmál. S takovou se jen tiše uchechtl a přístup Área jej nijak nepřekvapoval. Nikdo mu nevěřil, a tak se nenamáhal dokazovat opak. Alespoň z toho měl dokonalé divadlo.

"Proč musí mít všechno háček?" hrál dál svou hru, ale nakonec pokrčil rameny. "Je možné, že Kerberos se nachází níž, než se jsme teď," máchl rukou a opět se zvedl kouř a nyní jsi viděl praskliny napříč celým podsvětím. "Na povrchu by nepřežil. Nepatří do světa živých. Chvíli jsem si myslel, že by mohl být skrytý v Helheimu," uvažoval nahlas. "Ale ten zničehonic zmizel a já stále cítím, že ten čokl je stále naživu. A potřebuju ho tady, jinak Podsvětí zmizí."

Zastavil se na stupínku. "Nevím přesně, co s Artemis udělali, ale je na povrchu. Dokonce vím, kde přesně, ale nejeví se, jako by se za tebou hnala. Možná ti dala kopačky synovče," ušklíbl se. "Co bude s tou dohodou, hm?" počkal si, a když jsi mu konečně stiskl ruku, zazubil se. Každý bůh potřebuje jistotu a ta jistota se ti vpálila do dlaně, za kterou tě držel. Sice jsi na ni nic neviděl, ale přesto si věděl, že tam něco máš.

"Omlouvám se, synovče, ale potřebuju mít jistotu, že se pak neodvrátíš od toho, cos slíbil a navíc jsem ti propůjčil klíč ke dveřím, které tě dovedou tam, kam potřebuješ. Podmínkou je vždy projít Podsvětím. Ale dej si pozor," pustil ti ruku. "Opeřenci taky mají jeden z mých klíčů, a může se stát, že se dozví, kde jsi. Teď ti pomůžu a zakryju, kam míříš, ale pak to bude na tobě."

Přešel ke zdi a pokynul na tebe, abys udělal to samé. "Polož označenou dlaň na zeď a mysli na Edinburgh. Možná pomůže pomyslet i na Artemis, aby tě do neposlalo úplně někam jinam. Jednoduché, že?"

Sám položil dlaň na zeď a otevřel průchod úplně někam jinam. Pak jen počkal, až jej vytvoříš ty a projdeš. Když se dveře za tebou zaklaply, zavřel ty své a podíval se na Alecto. "Měl jsem mu říct, že si na něj nepamatuje?"

Alecto pozvedla ramena. "Potom by to nebyla taková zábava, můj pane."

"Máš pravdu," přešel k trůnu, usadil se, Alecto si sedla vedle jeho nohou a společně se dívali na Áreův příběh.

~Edinburgh~

Minimálně ses dostal do anglicky mluvící země. Vyšel jsi ze zdi v docela rušné ulici, takže si tě skoro nikdo nevšiml a jediný, kdo na tebe překvapeně koulel očima, byl bezdomovec sedící hned vedle na novinách.

Lidé kolem chodili rychle, auta jezdila v obou směrem a všude kolem stály výlohy obchodů.

Áres

Edinburgh - to co je za město?

Vzhůru za jednou rudovlasou kráskou

Na ničem jiném mi nezáleželo, než na tom, abych zase mohl být se svou rusovlasou krásku. Abych mohl spatřit její úsměv, který mi dokázal zastavit dech. Utápět se zase v jejich očích. Opět pocítit její rty na svých. Bloudit svými doteky po jejím nahém tělem. A mnoho dalších věcí.

To všechno mně bezmyšlenkovitě hnalo k tomu, abych podal ruku svému proradnému strýci a uzavřel s ním dohodu. Pokud mi to zajistí setkání s Artemis, půjdu naprosto všude i na samotný kraj světa. Což nebude zas tak daleko od pravdy.

Jenom polovičně jsem vnímal něco o tom, že se Kerberos nachází níž, než by si jeden mohl představit.

Praskliny napříč podsvětím by mne možná zaujali, kdyby mne momentálně nehnala touha zachránit svou milovanou.

Za vším hledejte ženu.

Zaujalo mne až to, co řekl o Artemis. O tom, že se nachází na povrchu a netváří se, že by se za mnou hnala. To mne na malou chvíli zarazilo.

Část mne mu nechtěla věřit a myslela si dál svoje o tom, že je v nebezpečí. Ta druhá však strýci v tomto ohledu věřila a toužila vědět, co se stalo.

Byl jsem pro ní záležitostí na jednu noc?

Ne. Záleželo jí na mně. Viděl jsem jí na očích, že o mně měla strach.

Jenže, co když si opravdu našla někoho jiného… a opustila mne.

Tolik myšlenek. Tolik otázek na které jsem neznal odpověď a zřejmě je nepoznám, dokud jí neuvidím a nepromluvím si s ní.

Proto jsem položil ruku po vzoru strýce na zeď a zkusil myslet na to město, které mi ani v nejmenším nic neříkalo. Zhluboka jsem se nadechl, už z čistého zlozvyku a zavřel oči. Detailně jsem si vybavil tvář té, která se mi dostala pod kůži, než bych si kdy chtěl připustit. Viděl jsem jí, jako kdyby stála přede mnou.

Artemis, bohyně lovu a bohyně Měsíce. Žena, která si ulovila mé srdce.

***

Kde to zatraceně jsem?

Nevím, co jsem vlastně čekal. Možná to, že bych se objevil u své krásky a ne někde uprostřed rušné ulice, kde na mne tak akorát bude překvapeně zírat bezdomovec.

Hrábl jsem do kapsy, abych z ní vytáhl peněženku a pár bankovek jsem vrazil do ruky onomu muži. Občas se dobré skutky vyplácí. Aspoň něco takového jsem slyšel.

Rozhlédl jsem se kolem sebe, neměl přitom nejmenší tušení, kam bych se měl vlastně vydat.

Je to snad strýcův povedený žert a já se nechal napálit?

Popošel jsem pár kroků, abych se na sebe podíval do výlohy z jednoho z obchodů.

Jo, to by snad šlo.

Zhodnotil jsem. Důležité bylo, že mi nebyli vidět zbraně. Nebylo by zrovna skvělé na sebe takto upozorňovat státní orgány. Nejdříve jí musím najít a potom, cokoliv dalšího.

Artemis, kde jsi? Kde tě mám hledat?

K čertu. Do hajzlu.

Opět se mne zmocňovalo zoufalství a beznaděj.

Kam mám jít?

Vydám se tedy bezmyšlenkovitě rovnou za nosem, sem tam hledíc do výloh a zjišťujíc něco o městě ve kterém se nacházím, protože stát na jednom místě se mi nechce. Možná mně něco cestou napadne.

A možná to je všechno jenom jeden velký vtip.